Atlatlauhcan je město předhispánského původu, jehož jméno znamená „mezi dvěma roklemi načervenalé vody“, ve kterém z příslušných festivalů vyniká festival z 21. září věnovaný San Mateovi, jeho patronovi, jehož obraz je nesen v průvodu žehnat domům a kukuřičným polím.
Důležitý je také festival La Cuevita, který se slaví od května do června. V tomto se muži oblékají jako Maurové a kovbojové, zatímco ženy jako pastýři a jdou do malé jeskyně u východu z města, aby si uctili Dítěte Ježíše.
Karneval se koná krátce po Popeleční středu a během něj se muži oblékají jako ženy a děti jako staří muži. Každý za zvuku trumpet a bubnů vytváří ruch, zatímco dřevěná panenka známá jako „Chepe“ je vyrobena k tanci. Za zmínku stojí slavnosti věnované San Isidro Labradorovi, 15. května a 15. prosince, kdy obraz putuje po městě za doprovodu traktorů a koní a stejně jako svatý Matouš žehná domům a úrodě.
BÝVALÝ KLÁŠTER SAN MATEO
Tento chrám je bezpochyby pólem, kolem kterého se točí všechny události města. Jeho výstavba se datuje do druhé poloviny 16. století, ačkoli město bylo katechizováno od roku 1533.
V historii tohoto chrámu jsou velmi zvláštní údaje. Aby si uvědomil svou monumentalitu, stačí říci, že v roce 1965 byl její hlavní zvon přenesen do metropolitní katedrály. Dalším zajímavým rysem je, že mše se stále říká latinsky, což do dnešního dne zachovává rozdělení mezi sbory, protože ve farním ředitelství, které se nachází několik ulic od bývalého bývalého kláštera, se mše říká španělsky.
Bývalé kláštery na severu Morelosu si zachovávají mnoho společných rysů, mezi nimi i cimbuří, která překračují zdi, jak vidíme mimo jiné v Tlayacapan, Yecapixtla a Atlatlauhcan. Tato finiály naznačují obrannou funkci, ale to, co v zásadě mohlo být, se postupem času stalo architektonickým stylem.
Zvláštní zmínka si zaslouží nástěnnou malbu jak v Atlatlauhcanu, tak v dalších chrámech v regionu. Zde se dekorace podobá výzdobě Santo Domingo de Oaxtepec a Yecapixtla. Existuje mnoho malých andělů, kteří se zdají být tvarováni stejnými formami. Šestiúhelníky kláštera jsou velmi podobné mezi Atlatlauhcan a Oaxtepec, ale ty první mají ve středu obraz Nejsvětějšího Srdce a jejich barva je mezi červenou a sépiovou, zatímco u Oaxtepec převládá modrá.
Bývalý klášter San Juan Bautista v Yecapixtle a klášter San Mateo Atlatlauhcan lze považovat za nejbližší nejen z hlediska blízkosti, ale i stylově. Jeho architektonický plán je téměř totožný, fasáda je orientována na západ a klášter na jižní straně. Oba mají velké atrium s kaplemi. Lodní lodě jsou velmi podobné, mají velkou výšku a hloubku, i když ta v Yecapixtle má větší vnitřní svítivost díky světlu, které filtruje skrz jeho severní boční dveře a růžovým oknem, kterým za soumraku pronikají sluneční paprsky k oltáři.
Fasáda Atlatlauhcan, i když není velkolepá, představuje zajímavé prvky. Renesanční střízlivost je kombinována s neoklasicistními hodinami v horní části - darovanými Porfiriem Díazem - a to od roku 1903 funguje perfektně. Existují
pár věží na koncích, těsně pod zvonicí, které odkazují naši představivost na středověký hrad. Hlavní věž se nachází za fasádou a je viditelná pouze ze severní strany nebo nad klenbou.
Nalevo od fasády vidíme, jako malý chrám, kapli indiánů, také s cimbuřím. Napravo od fasády je vchod do kláštera, před kterým je stará brána, která spojuje bývalý klášter a kapli odpuštění. Vrátnice i kaple mají na stěnách vynikající výzdobu, ikonografii, která byla částečně restaurována a která zobrazuje obrazy svatého Augustina.
Dveře, které spojují starou bránu s Capilla del Perdón, jsou krásným příkladem mudejarského stylu. Všechny dveře kláštera mají v obloucích stejný design, ale chybí jim vyřezávaný lom, který vypadá.
Z přízemí kláštera můžete sestoupit do druhého patra, ale před výstupem je vhodné navštívit chrámovou loď, do které se vstupuje bočními dveřmi. Interiér je špatně osvětlený a je odpoledne, kdy hlavním vchodem proniká světlo k oltáři, kde vyniká neoklasicistní cypřiš z 19. století.
Jedním z nejlepších detailů interiéru je vitráže dveří: v jednom můžete vidět svatého Matouše s archandělem a v druhém Ježíše Krista. Ten je vynikající a na hrudi zobrazuje obraz Nejsvětějšího Srdce. Apsida nám umožňuje obdivovat původní výzdobu, i když na ostatních stěnách lodi je modrá barva, která musí skrývat podobnou výzdobu.
Vedle oltáře je po pravé straně vchod do sakristie, kde je uctívána Panna Guadalupská. Tloušťka stěn je nápadná, což dává představu o enormní hmotnosti konstrukce, kterou podporují.
Z vrcholu nad klenbami je možné nejen uvažovat o mimořádné krajině, ale také obdivovat obrovské objemy, které jí dodávají vzhled chrámové pevnosti.
Za zvonicí, která je přístupná průchodem, kam se sotva člověk vejde, se dostanete
zvony, aby si přečetly některé z jejich legend. O několik metrů dál je malý most, který se připojuje k věži, kde se nachází největší zvon, který je mimo jiné napsán: „Patronovi Matoušovi“. Za soumraku tato objemná struktura získává zajímavé odstíny světla a stínu a siluety sopek jsou zbaveny mlhy a poskytují obraz mimořádné průhlednosti.
POKUD JSTE DO ATLATLAUHCANU
Lze se k němu dostat po dálnici México-Cuautla nebo po trase Chalco-Amecameca. U prvního se musíte dostat na severní obchvat Cuautly a vydat se směrem k Yecapixtle. Za druhé jde příměji po kilometru a půl mezi federální dálnicí a městem, jehož chrám je vidět z doby před dosažením plavby.
Místo je velmi klidné a nemá hotely ani restaurace, i když je jich po cestě spousta.
Zdroj: Neznámé Mexiko č. 319 / září 2003
